Je to boj...

Po-té, co jsem si vyslechla diagnózu,  se mi převrátil život na ruby. Bylo to dost náročné, na tohle období moc ráda nevzpomínám.... Organismus je na něco zvyklý a najednou to nemá, chybí mu to. Nejen, že mi nebylo pořád dobře a to i přes to, že jsem dodržovala bezlepkovou dietu.... Nevěděla jsem proč, byla jsem z toho dost zoufalá... Nakonec jsem absolvovala další kolečko u lékařů, kde mi byla zjištěna ABMK, intolerance laktózy a alergie na sóju. Takže k bezlepkové dietě, ještě další omezení. V jednu chvíli jsem cítila neuvěřitelnou úzkost. Psychický stav se dost zhoršil, necítila jsem se dobře ani fyzicky ani psychicky.  Nejen, že jsem se cítila hrozně, já tak i vypadala, protože se mi zhoršil atopický ekzém tak moc, že jsem ho měla po rukách, krku, obličeji a ve finále se mi dostal i do očí. Vypadala jsem jak chodící zombie... Váha mi šla rychle dolů, najednou mi bylo všechno velký... A drby cizích lidí mi na psychice nepřidaly.... 

Při nákupu to pro mě bylo šíleně náročný, zoufalství střídala bezradnost. Když jsem našla výrobek bez lepku, obsahoval mléko, laktózu nebo sóju. Říkala jsem si, že bych raději nejedla. Pořád se mi honilo v hlavě, za co jsem si tohle zasloužila, proč zrovna já.... Nerozuměla tomu.... Začala jsem být hodně unavená. Doma jsem měla tříletého Maxíčka a musela jsem fungovat, aspoň kvůli němu, ale nebyla jsem stoprocentní. Snažila jsem se, ale síla nebyla, každá aktivita mě rychle unavila, tak moc, že jsem si musela vždy aspoň na chvíli lehnout. Občas mě popadlo takové zoufalství, že jsem prostě začala brečet, přestala jsem se radovat ze života... Já nepoučitelný optimista.... A to mám toho nejúžasnějšího syna na světe. 

Tyhle řádky se mi nepíšou úplně snadno, protože za chvilku přijde probuzení. Jednou, když jsem brečela a nevěděla co se sebou, ke mě přišel Maxík a řekl mi, že už ho nemám ráda, protože se nesměju. Bylo to, jak kdyby mě někdo polil ledovou vodou a já se konečně probrala. Ještě ten den jsem se domluvila, že vyrazím na Boubín. Vždy jsem byla hodně aktivní, ale poslední měsíce nebyla vůbec žádná síla, chuť ani nálada někam vyrazit, díky Maxíkovi jsem si uvědomila, že jsem se tím zoufalstvím nechala na tolik pohltit, že jsem přestala přemýšlet a jen se utápěla ve svém neštěstí, přesto, že vím, že tohle není žádná tragédie. 

Nakonec jsem vyrazila na Boubín, dokázala si, že to zvládnu a dost se vzpamatovala. Občas to bylo psychicky na budku, ale nepatlala jsem se v tom tak moc. Také moje váha v tu chvíli byla cca 50kg což byl z 65kg dost rozdíl. Začala jsem se více zajímat o stravování, vlastně jsem se vždy zajímala o zdravý životní styl, jen v jiném směru. Díky tomu, jak jsem si to přenastavila v hlavě se mi udělalo dost lépe.  Věděla jsem, že to bude běh na dlouhou trať, ale už jsem věděla, že to zvládnu, že mám ten největší motor na světě a to je moje dítě, pro které tu chci a musím být co nejdéle. 

Začala jsem péct a vařit, zkoušet novou kuchyni, zlepšovat se. Spousty surovin jsem neznala a jsem moc ráda, že jsem je vyzkoušela. Protože i v kuchyni potřebuji být kreativní, začala jsem praktikovat pokus omyl. Něco mě napadlo, co by mohlo být dobrý a nebo jsem koukla na net a podle toho si recept předělala k obrazu svému. Začalo nám pár hezkých a docela klidných měsíců. 

V hlavě jsem si přenastavila úhel pohledu, neviděla jsem už celiakii a další omezení , jako problém to vůbec ne, ale udělala jsem si z toho kamarádky na celý život. Pojmula jsem to vlastně tak, že to není problém, ale že mám šanci zlepšit si dosavadní život a začít znovu a lépe. A dodnes říkám, že moje celiakie je nejlepší přítel, bude semnou až do konce života. :-)